Přírodní cesta v Entrée restaurant

Letošní listopad jsem si přejmenoval na „měsíc éček“. Ne že bych podlehl umělým dochucovadlům, dobarvovadlům, dosmraďovadlům a dalším přídatným potravinovým látkám, nýbrž proto, že na začátku předposledního měsíce tohoto roku byly ve v zahřívacím provozu otevřeny hned dvě restaurace, které staví svoji nabídku na přírodních a často nezvyklých surovinách. A shodou okolností strohé názvy obou z nich začínají na písmeno E. Ambi otevřelo v Karlíně svoji pekárnu a netradiční restauraci Eska. Sice ji mám ze své pražské jednapluskáká haciendy, co bych chlebovou kůrkou dohodil, přesto jsem dřív zabrousil do dlouho připravovaného a očekávaného olomouckého projektu Entrée. Tento ojedinělý koncept přitom na Hané působí jako pěst na oko a řekl bych, že zaslouženou pozornost by vzbudil nejen v Praze, ale i v jiné evropské metropoli.

Entrée najdete mimo historické centrum Olomouce v blízkosti autobusového nádraží a výpadovky na Ostravu. Přesto se v hotelovém komplexu s kasinem místo postkomunistického looku a výfukových plynů setkáte s neuvěřitelně vypiplaným interiérem a otevřenou kuchyní. Je na něm mimo jiné vidět, že velikost rozpočtu nehrála v přípravách velkou roli, ale každá koruna byla investována s velkým rozmyslem, aby i prostředí sedělo k nabízenému jídlu. Čistota je na tak vysoké úrovni, že to vypadá jako by tady explodoval kamion s čisticími prostředky a semínky popínavých kytiček.  Rozhodně si dávejte pozor, ať dokonale naleštěné prosklené dveře nezkoušíte prorazit čelem, což se mi málem úspěšně povedlo. Co se týče personálu, tak můžu jenom chválit. I přes zjevné mládí většiny osazenstva, je vidět, že prodávají něco, čemu rozumí nebo mají alespoň nastudované a vůbec se nemusíte bát přijít s nějakou tou připomínkou, kterou ve zkušebním provozu vlastně očekávají.

IMG_20151115_122326

Porovnávání se zmíněnou Eskou se asi nejen kvůli datu otevření Entrée občas nevyhne. Byť v příklonu k severskému konceptu kuchyně nejde tak daleko (listí, mechy a další blbůstky tady nečekejte), je zjevné, že přírodu tady uznávají a umí z ní čerpat jen to nejlepší. Na úvod jsem se překonal a na doporučení vyzkoušel něco, v čem nefigurovalo mrtvé zvířátko. Udělal jsem dobře, protože dýňová panna cotta celkem hezky symbolizuje, jak to v Entrée s jídlem funguje. Každý chod je složen z několika výrazných ingrediencí (tady hlavně čočka a rukola), které jednotlivě nemusí být až tak zajímavé, ovšem v celku k sobě skvěle sednou a vytváří dokonalou kompozici, většinou nejen chuťově, ale i vizuálně. Navíc jsou často servírovány v atypické úpravě, takže místo čerstvé zeleniny dostanete třeba chips, pěnu nebo pastu.

IMG_20151123_172638

Pražmě ve formě ceviche by možná její dokonalost někdo i vytknul. Ryba je zde zastoupena pouze konzistencí, jakýkoliv náznak její chuti je potlačen ostatními součástmi, jako jsou avokádo nebo mrkev, opět spíše v atypické formě.

IMG_20151115_121308

Losos s kaší z pohanky měl skvělou texturu a s ostatním doplňky si opět parádně vyhovoval. Byť je ryba tepelně upravená, dokážou ji v kuchyni zachovat krásnou svěží chuť a fanoušky moře určitě více než potěší. Mému jelenu sikovi s řepou, kakaem a ostružinovou omáčkou to přeci jen sluší víc s parožím, ale i u něj je potřeba pochválit jak souhru jednotlivých komponentů, tak i perfektní propečení masa.

IMG_20151115_120844

Dalším ochutnaným hlavním chodem bylo pečené vepřové ve dvojím provedení. Bůček se rozpadal pod vidličkou a pohromadě jej držel snad jen krásně vypečený zbytek kruponu, který mezi zuby krásně křupal a dokresloval tučnější ráz tohoto kousku masa. Pro jeho vyvážení potom sloužil nejen jakoby mimochodem přítomný květák, ale především skvěle připravený a šťavnatý kousek panenky.

IMG_20151115_121024

V nabídce samozřejmě nechybí ani dezerty. V době naší návštěvy jsme ochutnali třeba mille feuille nebo čokoládový dortík, oboje servírováno se skvělou domácí zmrzkou. Ani sladkého se bát nemusíte, věřím, že stejně jako v mém případě, bude odpovídajícím završením skvělého večera.

Co musím na závěr vytknout, jsou ceny, které naprosto neodpovídají nabízenému produktu. Už jen absurdní cena plzeňského ležáku 39 korun je v restauraci takové kategorie do nebe volající. Ceny hlavních jídel tady nepřesahují tři stovky, což je v porovnání s jinými podniky stejné kategorie cena zhruba poloviční. Entrée je díky tomu přístupná i gastronomicky ne tak dotčené veřejnosti, která by si ráda očichala a ochutnala moderní trendy v kuchyni.

Na závěr potom „Palec hore za prestižky!“

Entrée restaurant, Ostravská 1, 779 00 Olomouc, šéfkuchař Přemek Forejt, http://entree-restaurant.cz/

hneda

Kriterium Hodnocení
Obsluha Vstřícná, profesionální, Prestige
Prostředí Moderní, honosné
Jídlo Fine-dining, sever, příroda
Cenová úroveň Podhodnocená
Příležitost pro návštěvu Rande, business
Celkový dojem Originální koncept špičkové úrovně

Jak v Per Te oslavit konec horkého léta

Snad už máme ta vedra, kdy se sotva dalo sníst něco jiného než salát, za sebou. Mé milé snobky by jejich pokračování sice jistě ocenily, aby se dál mohly vystavovat slunci a opálená těla potom předvádět vypracovaným plážovým hochům. Já ale musím držet náš prapor, takže pokles teplot mě vybudil k očekávané foodblogerské (rozuměj „dobře se nažer a potom něco napiš“) aktivitě. No a parádní zážitek, o který se musím podělit, na sebe nechal čekat jen pár deštivých hodin.

Per Te znamená italsky „Pro Tebe“ a vinohradská restaurace s tímto názvem tomuto jednoduchému názvu dodává obrovskou autenticitu. Tak skvělý servis orientovaný na hosta jsem už dlouho nezažil, jestli vůbec někdy. Koncept je zaměřen na středomořskou kuchyni, takže v jídelním lístku naleznete hlavně ryby včetně klasických úprav mořských potvor, domácí pastu i maso z nejrůznějších zvířátek. Na rozdíl od klasických restaurací můžete ochutnat také skvělá vína ze Srbska nebo Slovinska.

Na začátek jsem vyzkoušel klasické vitello tonato, které sice nebylo tak fotogenické jak zadeček plážové volejbalistky (takže dokumentace chybí), na stranu druhou bylo asi nejlepší, co jsem kdy měl. Jemné telecí plátky bohatě doplněné tuňákovo-ančovičkovou majdou byly krásně svěží a zároveň chuťově vyvážené. Ve zbytku omáčky jsem potom v klidu mohl vymáchat neméně parádní focacciu.

DSC_5142

Musím se přiznat. Prostě nejím rajčata a i rajčatovou polévku ochutnám jen v případě, kdy mi někdo vyhrožuje. V Per Te jsem se ale odhodlal vyzkoušet a za prvé jsem ji málem slečně na druhé straně stolu nevrátil, no a za druhé si ji tady příště klidně dám celou a dvakrát. Skvělé dochucená bylinkovým pestem potěší jistě každého rajčatopolévkožrouta.

IMG_20150820_082330

Hovězí roštěnec s rukolou a parmazánem sice nebyl připraven z žádného extra spešl hovězího, nicméně propečen byl přesně na medium a dochucen jen lehce solí a pepřem, takže kráva z něj byla cítit na sto honů. Bez další přílohy bych na tuhle úpravu chodil i v těch vypečených vedrech a určitě bych košili nepropotil.

DSC_5145

V Chorvatsku jsem nebyl už dlouho a táhne mě tam mimo jiné jejich typická kuchyně, tedy grilované ryby, kalamáry, chobotnice, krevety a jiná havěť. Než se tam dostanu, budu určitě na tyhle dobroty chodit do Per Te (tedy pokud si je neudělám někde na zahradním grilu sám). Grilované kalamáry se špenátem a brambůrky byly nejen krásně voňavé a hezké na pohled, ale taky chuťově skvělé, na skus přiměřeně pevné.

IMG_20150820_082706

Myslíte si, že sorbet je normálně citron se zmrzlou vodou? V Per Te dostanete výraznou citronovou zmrzku vyšlehanou s finskou vodkou a proseccem    v přiléhavé skleničce s brčkem. To je tak sexy, že nesedět na zadku, tak si na něj vážně sednu.

Co na konec? Tentokrát si jen dovolím všem v Per Te poděkovat za skvělé jídlo a ještě lepší servis, z nějž bylo cítit srdce a radost z toho, když je zákazník spokojený.

Restaurat Per Te, Korunní 23, Praha – Vinohrady, http://perte.cz/

hneda

 

Kriterium Hodnocení
Obsluha Dokonalá – 100%
Prostředí Příjemné (upozornění kuřák vs. nekuřák)
Jídlo Kvalitní, nepřeplácané, skvěle dochucené
Cenová úroveň Střední
Příležitost pro návštěvu Randíčko, pokec, obchodní schůzka
Celkový dojem Tam bych se klidně ubytoval

 

Garden Food Festival v hanácké metropoli

V době, kdy pražská gastro smetánka ještě řešila, jestli výplatu letos utratí na Prague Food Festivalu nebo Fresh Festivalu, vydali jsme se s Kachnou na první festival dobrého jídla a pití do Olomouce. Po pěti letech je zkrátka čas na změnu a pořadatelé Garden Food Festivalu již dopředu avizovali, že kuchaři z Hané a okolí si s těmi pražskými v ničem nezadají. Přivezli nám sice i dvě největší tuzemské kuchařské hvězdy Zdeňka Pohlreicha a Romana Pauluse (tomu patří zvláštní dík za příjemné osobní popovídání v pátek i v sobotu a doufáme, že se mu v Olomouci s rodinou líbilo), nicméně hlavní roli hráli místní restaurace a výrobci.

Na úvod je třeba celou akci rychle objektivně zhodnotit. Prostředí úžasné, logistika parádní, objednávka počasí na výbornou, fronty minimální, ceny lidové, moderátorovi příště nutno podstrčit nějaké povzbuzovadlo dovoleného typu, no a skvělou kapelu The Reverend Peyton´s Big Damn Band si neschovávat na VIP večírek, ale servírovat ji pěkně přímo debužírujícím návštěvníkům. A abych nezapomněl – plastové příbory byly ve skvělé kondici a vydržely celé do doby, než jsem je sám ztratil. A ostatní? Prostě mrkněte na fotky!

DSC_1399

Vítěznou restaurací festivalu podle hodnocení návštěvníku se stal Restaurant Lobster, který můžete navštívit v olomouckém obchodním centru Šantovka. I nám tady moc chutnalo. Sous vide připravený vepřový bůček se rozpadal zcela přiměřeně, ovšem více než konzistence potěšilo jeho precizní dochucení a kombinace s kapustičkou. Tomu říkám: „Hezky česky!“

DSC_1400

Od pánů z Lobsteru bylo i krémové rizoto s chřestem, kterému právě vrcholila sezóna, doplněné o famózní glazovaný brzlík.

DSC_1403

Zkušení Pražáci pojídají červy, brouky a kobylky už celkem pravidelně. I v Olomouci bylo o zábavu postaráno. Já tomuto experimentu sice příliš neholduji, v extrémním případě volím raději kuře. Ale na fotce to červíkům sluší a určitě se najde někdo, kdo ocení i tuhle šmakuládu.

DSC_1442

Kdo se v horkém počasí nezavodňoval pivem z místních pivovarů, mohl ochutnat třeba skvělý osvěžující twist na gin and tonic s rozmarýnem od Marka Vybírala z Black Stuff Irish Pub. Ani nevím, kolik jsme jich dokázali vypít.

DSC_1457DSC_1458

U nás to na festivalu vyhrála přerovská Restaurace u Labutě. Jejich kapr se zelím a prejtem schovaným v knedlíčku byl originální a chuťově tak vymazlený, že snad zase začnu chytat na Tovačově ryby. Skvělé bylo ale i prsíčko z perličky s rizotem.

DSC_1466

Kachna si ujela i na jehněčím jazýčku s batátovou kaší ze sesterské restaurace výše zmíněného Lobsteru, která se jmenuje Atmosphere a najdete ji také v olomoucké Šantovce.

DSC_1490

Pozoruhodným úkazem byl také teprve připravovaný projekt Entrée Restaurant, který má ambice pozvednout olomouckou gastronomii opět o kousek výš. Zatím se ale připravuje jak interiér, tak koncept jídelního lístku, a na otevření si ještě musíme chvilku počkat. Jak je vidět z festivalového pokrmu reprezentujícího „eau“ (pro nefrancouzštináře „vodu“), můžeme se těšit i na svěží zajímavé kombinace čerstvých ryb a zeleniny.

DSC_1523

Zapomenout nejde ani na skvělou trhanou hovězí plec s lanýžovým pyré z opavské restaurace U Přemka. Příjemný šéfkuchař Radim Svačina nás v pokročilém odpoledni zase postavil na nohy a my se mohli vydat pro další drink.

První Garden Food Festival v Olomouci se moc povedl a rozhodně by si jej užily i rozmlsané pražské jazýčky. Nejen, že na něm lze nalézt moderní gastronomii, ale návštěvník se seznámí s lokálními recepty a surovinami, které jinde až tak běžně k sehnání nejsou. Těšíme se zase za rok!

hneda

Kriterium Hodnocení
Obsluha Převážně milá a usměvavá
Prostředí Park, lážo plážo
Jídlo Jak kde, většinou pecka
Cenová úroveň Spíše nižší
Příležitost pro návštěvu Kdo chce na jaře ochutnat lokální kuchaře a produkty z Hané
Celkový dojem JO!

 

Vietnamská svatba s Viet Food Friends

Rád se družím. S děvčaty třeba i intimněji, ale co si budeme povídat, většinou to začíná u skleničky nebo častěji u talíře plného dobrot. Tentokrát jsem ale nevyrazil na družbu s dívkami, ale s fanoušky vietnamské kuchyně, pro které supersympatická dvojka Mai a Thuy aka Viet Food Friends připravila meet up ve s podtitulem „vietnamská svatba“. Kromě vietnamských tradic se tahle taškařice točila okolo jídla, a to ne úplně typického, které známe z běžných bister a restaurací.

A ať z toho něco taky máte, vezmu to trošku edukativněji; to kdybyste se náhodou na nějakou tu vietnamskou svatbu také připletli. Tak doufám, že nic nepopletu, abyste potom nezpůsobili někde nějaké to foajé, foágrá nebo jak se to jmenuje.

DSC_1359

Začali jsme zostra, i když tedy spíše lehce, telecím salátem. Kdybych ho měl přirovnat k něčemu typicky českému, byl by to asi hovězí jazyk v sulcu. Ten já zrovna „oblibuji“, takže jsem si užil i tenhle první chod. Vietnamské svatby bývají obrovské, počet hostů často překračuje pět set. Ženich s nevěstou pochopitelně ani všechny svatebčany neznají. K čemu taky, hlavní je párty, tam už se seznámí!

DSC_1360

Tohle už jste možná někde viděli. Slepice v páře. Zajímavé, tužší maso je potřeba doplňovat směsí soli a chilli. S okolo sedícími pány jsme se shodli, že to je ideální okusovací pokrm ke středeční Lize mistrů s Liborem Boučkem. Při uvedeném počtu hostů na svatbu opravdu dárky nenoste. K čemu by bylo novomanželům šest praček? Raději si připravte nějaké peníze, ty určitě ocení o něco víc.

DSC_1364

Tady máme lepivou rýži s křepelčím masem. Přiznávám se, že z té jsem na zadek úplně neupadl, navíc je ještě drze nefotogenická. Ale nebojte, k jídlu určitě je. Pro ženicha a nevěstu přichází největší prekérka ve chvíli, kdy si musí s každým svatebčanem přiťuknout. Takže to máte tak na hodinku až dvě, prosím pěkně.

DSC_1368

S krevetami se dá těžko šlápnout vedle. Tyhle jumbo krasavice jsou obalené v rýžové krustě a byly skutečně famózní. Jako doplněk klasická sweet chilli omáčka. Krom zuřivého oťukávání sklenic se také zběsile fotografuje. Fotku s novomanželi chce mít totiž každý. Je to jednou za život.

DSC_1378

Rybám obecně dost fandím, takže grilovaný jeseter s betelem mi udělal obrovskou radost. Šmrnc mu dává mírné tukové krytí, které zajišťuje jeho šťavnatost i příjemnou chuť, kterou bych přirovnal asi nejvíce k pečené štice. Jak je vidět, je vietnamská svatba bohatá na jídlo. Počet chodů, respektive servírovaných jídel, obvykle překračuje desítku. Každý si určitě vybere, co mu nejvíc vyhovuje.

DSC_1371

Moc dobrá byla i pečená křepelka s galgánem. Úprava se blíží typickému stylu, který známe z vietnamských restaurací u jiných grilovaných druhů drůbeže. Využití autentických asijských bylinek nicméně s delikátním masem křepelky posouvá tohoto vypečeného ptáčka o několik schůdků výše. Pokud si u hostiny nabíráte jídlo ze společného talíře a nemáte k dispozici servírovací lžíci, otočte hůlky na druhou stranu, než kterou jíte, a v klidu si naberte.

DSC_1381

Na závěr si dáváme kyselou zeleninovou polévku, v které zkušený masožrout může objevit i utopené kousky žebírek. Prostě mňamka na slehnutí! Nezapomínejte hlavně na to, že pro Vietnamce je rodina základ všeho. Často i své výdělky z různých koutů světa posílají domů, aby ostatní mohli udržovat rodinná sídla v tom nejlepším stavu.

Na téhle simulované minisvatbě jsem si to parádně užil a myslím, že jsem zdaleka nebyl sám. Holky sice říkaly, že si teď budou muset dát od kurzů vaření i meet ups chvíli oraz, protože je čekají rodinné povinnosti. Nepochybuji ale, že se brzy s touhle skvělou akcí vrátí. A já ji můžu všem jedině doporučit. A pokud máte na některé z jídel chuť, můžete si jej dát v Sapě v restauraci Đông do. Jen nezapomeňte zavolat dopředu, v klasickém jídelním lístku je budete hledat marně.

www.vietfoodfriends.cz

V Café Buddha to někdo rád ostré

Zastávám názor, že by se člověk měl mít pořád na pozoru, v Praze tohle platí dvojnásob. Jenže občas je taky potřeba udělat ze sebe světáka, prohodit směrem k obsluze v restauraci, jak jste tou asijskou kuchyní „prožranej“, pálivé jídlo u nás nikdo pořádně neudělá, wasabi si pomalu kapete do očí; no prostě normálka, že jo?

„Takže zvládnete normální pálivost“, usmál se na nás v odpověď zjevně zkušený mladík v Café Buddha a já se naštěstí s ohledem na dámskou společnost nezmohl protestovat proti slůvku normální. Je dost pravděpodobné, že v takovém případě by krásný interiér tohoto malého vinohradského podniku lehl na konci večera popelem. Takhle mě jen kuchař přivedl k pláči.

DSC_0994~2

V zahřívacím kole jsme jako amouse bouche dostali krevetky s doporučením, ať zkusíme jednu s papričkou a druhou bez papričky. Jednoznačně doporučuji verzi nahoře bez, vychutnáte si tak krásný pevný projev hlavní hrdinky se svěží limetkovou šťávou, kterou maskuje jen výrazný lísteček máty. Verze oděná do chilli je skutečně jen pro trénované borce. Vás sice nezabije, ale rozhodně dost utlumí skvělé vyznění tohoto decentního starteru.

DSC_0998~2

Podruhé mi slzy do očí vehnala poctivá Tom Yum polévka. Chilli opět ostatní ingredience řádně zastínilo, u téhle polévky je ale zvykem, že zázvor, galangál, citronová tráva a další jinak výrazné bylinky hrají druhé housle. Pro uklidnění dobře posloužila thajská sestřička Tom Kha, která topila jemné kousky kuřete v kokosovém mléce, zrůdička.

DSC_0999~2

Mango-papájový salát mám moc rád, osvěží a nabije člověka energií. Obyčejně je spíše sladší podle toho, jak zralé mango a papáju zrovna kuchař použil. Ne tak v Café Buddha. Vysokou (tedy vlastně normální) pálivost zajistila šikovně poschovávaná jemně nakrájená paprička a trapně přiznávám, že salát jsme tentokrát nedorazili. Oheň v ústech se nám podařilo trošku uhasit skvělými sweet and sour žebírky a smaženými koláčky z krevet Thod Man.

DSC_1003~2

Koncovku celého menu potom za papričkovou část obstarala kachní prsíčka v kari omáčce. Stupeň necitlivosti jazyka byl opět na vysoké úrovni. Musím ale říct, že s příjemným projevem masa, kokosovým mlékem a palmovým cukrem mi tahle kombinace sedla a omáčku jsem si nakonec nabíral i lžičkou (ale peklo jako).

DSC_1002~2

Klasické Pad Thai (rýžové nudle s krevetkami) tady podávají zabalené v banánovém listu a musím přiznat, že na tak dobré provedení jsem ještě nenarazil. Vřele doporučuji i pro nepapričkáře.

Café Buddha je moc fajn, a to jak prostředím, tak jídlem. Pokud ale nesoutěžíte v pojídání chilli papriček, raději to na sebe práskněte, protože tady to mají rádi opravdu hot!

Café Buddha, Balbínova 19, Praha 2

hneda

Kriterium Hodnocení
Obsluha Pro holky ááách, zkušená
Prostředí Malé, útulné, autentické
Jídlo Asie, Thajsko
Cenová úroveň Střední
Příležitost pro návštěvu Rande, pokec, sebevražda chilli papričkou
Celkový dojem Pro milovníky asijské kuchyně a pálivého = must

 

Dokonalé porce pro vrabca v Borgo Agnese

Drze jsem se vetřel k rodičům mířícím do Brna na muzikál o Edith Piaf s jediným úmyslem; navštívit výjimečně namísto po celé Evropě vyhlášeného hlavního nádraží známou restauraci Borgo Agnese. Ta se nachází v lokalitě „že bys ze Špilasu šutrem dohodil“ a nabízí především středomořskou kuchyni s občasnými odbočkami do našich luhů a hájů.

My jsme se cíleně s darovaným voucherem vypravili na nabízené degustační menu spárované s víny. Pokud máte ve zvyku trávit v restauraci méně než tři hodiny a ke guláši si dáváte minimálně pětiknedlík, doporučuji zvolit něco a la carte, jinak by to taky mohlo dopadnout jak s Bohušem. Obsluha je rozhodně trpělivější než ta ve videu a velmi mile a fundovaně dokáže vysvětlit, co že se to před vámi právě objevilo.

IMG_20141130_212552

Začátek obstarává svěží losos marinovaný v ginu s okurkovým dipem a créme fraiche. Skvělý začátek doplněný o pro mě nakonec nejlepší víno z celé degustace, totiž Rulandské bíle 2013, pozdní sběr, Proqin.

IMG_20141130_213043

Dalším předkrmem byl zajímavý tatarákový twist ala salát Nicoise s křepelčím vejcem a ančovičkami. Zatímco táta, zastánce klasické kupy (na vysoko, že jo!!!) hovězího na topince, našel minimálně sto nedostatků, já byl s jemným masem zastřeným delikátní chutí ančoviček přeci jen spokojenější.

IMG_20141130_213647

Následovala decentní porce polévky z bílých fazolek, ke které mi, asi abych se neunavil, připíchnul kuchař rovnou na vidličku asi tak tisícinu uzeného hovězího jazyka. O takovém „kapučínu“ asi Eva a Vašek ve svém majstrštyku nezpívají.

IMG_20141204_105330

Skvělou souhru předvedl telecí brzlík s omáčkou z javorového sirupu. Maso bylo pevné na skus, ale během chvíle se na jazyku rozplývalo samo. Nasládlá omáčka dala na chvíli připomenout i asijské kuchyni a jejím sweet and sour pokrmům. Jídlo skvěle doplňoval také polosuchý německý Riesling od Jakoba Schneidera.

IMG_20141201_192157

Foie gras samozřejmě nemohou v žádném degustačním menu chybět. Úprava v Borgo Agnese je v zásadě ordinérní a závisláci na této dobrotě si ji určitě užijí.

IMG_20141201_192514

Všeobecné pobavení způsobila 1 (slovy jedna) raviolka s hříbky a pecorinem. Táta naštěstí houby nejí, a proto jsem odmítl podat jeho jménem stížnost proti zavádějící informaci v jídelním lístku, kde se inzerují „ravioli“, což naznačuje jistě vyšší počet, než nám byl naservírován. Chuťově ovšem opět skvělé.

IMG_20141201_191815

Ryby zastupuje v degustačním menu mořský ďas, a přestože je také výborný, z celé přehlídky mi připadal nejslabší, především asi proto, že nepřinesl nic zásadně objevného a ani chuťově nijak nevynikal. Přesto by s přehledem kdekoliv jinde obstál.

IMG_20141201_191024

Poslední, co jsem do sebe nasoukal, byla kachní prsíčka na medu s čínským zelím a houbami. Maso bylo šťavnaté a i přes dochucení z něj jasně vystupovala typická chuť kachny vycházející z jejího aromatického tuku.

A to by stačilo. Dezert si dám příště. Teď jen výběh na Špilas, zkontrolovat slavné nádraží a zase rychle zpátky do reality. Majó to v tom Štatlu holt taky dobrý.

Borgo Agnese, Kopečná 43, 602 00 Brno, www.borgoagnese.cz

hneda

 

Kriterium Hodnocení
Obsluha Milá a vzdělaná (jen bacha na řeky ve Francii)
Prostředí Čisté, elegantní, moderní, Olbram Zoubek
Jídlo Vychytané, degustační, kvalitní
Cenová úroveň Střední pro Pražáka, vyšší pro ostatní
Příležitost pro návštěvu Rodinná oslava, delší oběd, rande
Celkový dojem Na ja, sehr gut!

 

Zcestovalé americké kravičky v George Prime Steak

Úvodem upozorňuji, že tento článek není určen vegetariánům, milovníkům živých zvířátek a už vůbec ne hinduistům, byť bych řekl, že krávy, o nichž bude řeč, mají mnohem spokojenější život než ty indické. A pokud si necháte pro korunu koleno vrtat a neradi jen slintáte, raději také dál nečtěte, ceny jsou v George Prime Steak totiž na vyšší úrovni než jinde. Nutné je dodat, že tady dostanete skutečně to nejlepší americké hovězí.

Restauraci najdete v Platnéřské ulici a rozhodně nečekejte žádný westernový saloon, nýbrž vypiplaný designový moderní steakhouse. Pokud se chcete před jídlem navnadit, klidně chvíli poseďte u baru a dejte si některý místní signature postavený na bourbonu nebo rye whisky. Po usazení dorazí obsluha s vozíčkem, na němž má vystaveny jednotlivé řezy nabízeného hovězího, a k tomu Vám spustí příběh o šťastných kravičkách. Ty se vesele tetelí někde na středozápadě USA, žvýkají si prvotřídní travičku a hrají si s ostatními kravičkami. Občas dorazí chytrá hlava, zkontroluje jim množství tuku ve svalstvu, určí předpokládané stáří porážky a zařadí je mezi zhruba tři procenta těch nejlepších kraviček v USA. První cenou v této soutěži bývá často cesta lodí do Evropy, kterou si bohužel naše Miss Beef už moc neužijí. Čas strávený v Atlantiku ale využívají k ideálnímu dozrávání tak, aby nakonec mohly být servírovány v nejvyšší chuťové kvalitě.

DSC_0376

Z předkrmů jsem se nechal zlákat koláčky z marylandského kraba, které mi chuťově sedly. Krabí maso je dominantní, salsa z shitake a kukuřice poté jídlo příjemně podkresluje. Vyznění je pochopitelně mírně sladké, nicméně jako entrée před hlavním chodem ideální.

DSC_0375

Krevety s koktejlovou omáčkou jsem drze vyzkoušel z vedlejšího talíře a nutno dodat, že přes všechnu čerstvost i chuťovou vyváženost jsem se nemohl zbavit dojmu, že si něco podobného udělám i sám doma. To se zase budu ale za pár dní stydět, jak se do toho pustím….

DSC_0377

Hlavní chod překvapivě zastává hovězí maso. Beru to po hlavě a volím T-Bone (roštěnec a svíčková oddělené kostí) podle doporučení na medium rare. Skvělé, báječné, porno! Pointou je, že maso v zásadě nepotřebuje žádné dochucení, leckdo se podle mého obejde i bez soli i pepře. Plná chuť hovězího v čisté podobě je nenahraditelná.

DSC_0379

Pokud si ale maso rádi dochutíte, určitě si objednejte některou z místních omáček nebo máslo s morkem či lanýži. Co se týče úpravy, rozhodně doporučuji dbát na rady obsluhy, třeba u rib-eye byla úprava medium rozhodně vhodnější než medium rare (vlákna vystavením delšímu grilování v tomto případě více povolí při zachování charakteristické chuti hovězího), na což jsme byli skutečně upozorněni předem.

Sám do George Prime Steak asi nebudu chodit každý den. Klientelu si ale špičkový podnik stoprocentně najde a udrží. Třeba už jen pro to, že se každý dozví něco nového o těch šťastných zcestovalých kravičkách. A poznat se pořádně s tou krávou, kterou máte na talíři, to je přece k nezaplacení.

George Prime Steak, Platnéřská 19, 110 00 Praha 1, www.georgeprimesteak.com

hneda

Kriterium Hodnocení
Obsluha Profesionální, kvalifikovaná
Prostředí Moderní, klidné, čisté
Jídlo Prime Beef
Cenová úroveň Vysoká
Příležitost pro návštěvu Oslava, láska ke krávě
Celkový dojem Nejvyšší standard, skvělé

 

Asijské kejkle u strýčka Ariho (Ari´s Restaurant)

Černé puntíky za dobu bez recenzí mi přibývají stejně rychle jak Matthew McConaugheymu díla ve filmografii. I když ale nepíšu, neznamená to, že bych nejedl. Jen se zdá, že už jsem tak rozežraný, že mi máloco přijde skvělé natolik, abych to s klidným svědomím mohl poslat dál. Naštěstí se občas zablýskne jak nad Tatrú (nebo možná víc na východ), pročež doufám, že mi snad kolegyně snobky tentokrát vlepí do žákovské i nějakou tu kytičku, autíčko nebo něco jiného někam úplně jinam.

Co se týče dobrého jídla, začíná být na Míráku snad až trošku přehuštěno. Stačí se nenechat při přecházení od Bruxxu k vinohradskému divadlu srazit projíždějící audinou průměrného pražského zbohatlíka a stojíte před zbrusu novým Ari´s Restaurant. Pozdravit šéfkuchaře Ariho (jaké překvapení) můžete přímo v krásné kuchyni, která dominuje středu restaurace. Ona vůbec možnost čučet kuchařům pod nohy a ruce je velmi obohacující. Vždycky si říkám, že už přece nikdy nemůžu u plotny nic rozbít ani rozlít. Tak určitě!

IMG_20141031_085027

Restaurace se zaštiťuje „kuchyní asijských babiček“. Vzhledem k tomu, že všechny mé babičky jsou původu evropského, nemůžu s jistotou říct, jestli Ariho babička obvykle používá v kuchyni svatojakubky, krevety a hovězí Black Angus. Pokud ale ano, možná bych zajel na výměnný pobyt. Jako první předkrm jsme vybrali právě jemně opražené svatojakubky vyznačující se skvělou pevnou texturou a doprovázené lehce pikantním dresinkem z černých fazolí.

IMG_20141031_084453

Tuňákový salát s avokádem (no ve skutečnosti spíš jen tuňák) je pro mě dokonalou ukázkou předkrmu. Jednoduché jídlo, jehož lehkost umocňuje omáčka ze sambalu, je ideálním předskokanem hlavního chodu.

IMG_20141031_085554

Osobně raději balím úplně jiné věci (ne, nepovažuji ženy za věc) než tuňáka do banánového listu jako šéfkuchař u hlavního chodu, ale tak proti gustu….že jo. Pravda je ta, že i když tuňák samotný byl trošku přetažený, zůstal díky ochraně pěkně šťavnatý a chutný. Nicméně pořád trvám na tom, že tepelné prznění této ryby je většinou na škodu. Navíc tahle úprava není ani sexy fotogenická, tudíž plynule přejděme k jehněčím kotletkám v indickém stylu servírovaným s několika druhy fantastického indického chleba (Puri, Paratha). Marináda s kukuřičným dipem opět vyznívají společně pálivě-sladce, což u tohoto druhu jídla nevadí, byť by mi osobně nevadilo, kdyby kuchař v tomto případě jedním nebo druhým směrem přitlačil. I tak je ale rozhodně nadprůměrné.

IMG_20141031_084050

Na doporučení jsme si zvolili dva atypické dezerty. Prvním byly indické „palačinky“ martabak manis z mírně kynutého těsta plněné hořkou čokoládou a doplněné vanilkovou zmrzlinou. Velmi dobrá tečka, která překvapivě nebyla ani přeslazená, takže se do ní pustil i můj doprovod, který obvykle sladkému dvakrát neholduje. Podobně dopadlo i skořicové kulfi, jehož základem byla černá rýže se speciální indickou mléčnou zmrzkou, vše lehce zakápnuté karamelem.

Krátce po otevření má Ariho restaurace dobře našlápnuto nenechat se vinohradskou konkurencí zahanbit. Deset z deseti to sice ještě není, ale pokud se podaří vyladit mikroskopické nedostatky u některých jídel a doplnit bar o větší sortiment digestivů, může myslet na to být mezi těmi úplně nejlepšími.

Ari´s Restaurant, Slezská 1297/3, 120 00 Praha 2, http://www.arisrestaurant.cz/

hneda

Kriterium Hodnocení
Obsluha Decentní, pozorná
Prostředí Otevřená kuchyň – like
Jídlo Asijské, svěží, originální
Cenová úroveň Střední
Příležitost pro návštěvu Business lunch, před divadlem
Celkový dojem Dobře rozjetý podnik

 

 

Belgická erupce radosti na Míráku

Časy mého hrdého euroúředničení už jsou nějaký ten pátek pryč. Každotýdenní cesty do Bruselu na jednání, která příčetnému člověku musí dávat asi tolik smyslu jako recepty z mimibazaru, ve mě přeci jen ale zanechala nějaká ta pozitiva. Jedním z nich je závislost na belgickém pivu (to trošku kecám, na to už dneska není třeba jezdit do Bruselu) a samozřejmě kuchyni, která mi přirostla k žaludku hlavně svým zaměřením na mořské potvory a maso všeho druhu. Jenže jezdit za svoje do Belgie kvůli slávkám na víně už rozhodně není taková sranda, jako užít si je v rámci mítínků, wórking grůpů, wórkšopů a podobných zábav placených z eráru. Jak se ale zatím zdá, tenhle trn mi z paty vytrhl nový podnik s názvem Bruxx nacházející se na náměstí Míru.

Měsíc po otevření si tady bez rezervace sednete nejspíš jen tehdy, když budete opravdu v blízké přízni s majitelem. To je samo o sobě s ohledem na velikost prostoru k nevíře, byť se podnik nachází ve frekventované části Prahy. Obrovský sál zaplňuje spousta stolečků a všude okolo se ozývá tlumený halas okolí. Přesto si člověk nepřipadá šmírován, a to ani obsluhou, která je přiměřeně dotěrná, přiměřeně vtipná a přiměřeně povědomá z jiných pražských podniků.

IMG_20140427_184125

Kdyby neměli v Bruxxu tak vysoké stropy, radostí bych je z nabídky piva inzultoval vlastní hlavou. Pominu Stellu, Hoegaarden a Leffe, které u nás už téměř zdomácněly i v čepovaných verzích. Co považuji ovšem v Praze téměř za zázrak, to je stála nabídka dalších pěti speciálů na pípě. La Trappe a Augustijn budou více vyhovovat pánům, broskvový Mort Subite a višňový Kasteel se sladkým ocáskem jsou vhodné i pro dámy. Pozor na dávkování, hlavně Kasteel není žádná slabota, takže si nejdříve ujasněte, kde chcete, aby Váš večer skončil. Posledním pivkem je poté pravidelně obměňovaný speciál z některého českého minipivovaru.

IMG_20140425_210716

Poprvé jsem se do Bruxxu vydal se svými snobskými bohyněmi Janičkou a Kachničkou a v rámci předkrmu nám za oběť krom příjemných sýrových kroket s domácí majonézou (pecka!) padla skupinka šesti tygřích krevetek v jemné rajčatové omáčce. Nebožačky byly ugrilovány perfektně na skus a po překonání mírného odporu tak v ústech následovala exploze chutí, které nás s troškou představivosti přenesly do končin disponujících velkou louží se slanou vodou. Je třeba si přiznat, že mušle nejsou tak sexy fotogenické jako jejich kolegyně krevety, tudíž jejich obrázek nečekejte. Buďte si ale jistí, že v Bruxxu je dělají skvěle, především asijské provedení Tin-Tin bylo fantastické.

IMG_20140425_210320

Jako pokusný králík mi při druhé návštěvě posloužila má nejdražší maminka, která je na kvalitu jídla stejně dobrý indikátor jako lakmus na pH. Já tentokrát odstartoval půl tuctíkem šneků v bezvadně vychuceném bylinkovo-česnekovém másle, v němž jsem následně vymáchal skoro celou ošatku čerstvého pečiva.

IMG_20140425_210552

Maso je maso a druhý chod proto obstaral hovězí entrecôte. Snad jste to už někdy zažili, ten moment, kdy víte, že tenhle kus kravičky prostě kuchař trefil dokonale. Pokud ne, doufám, že se toho momentu brzy dočkáte. No a pokud ano, tak víte, jaký byl tenhle vysoký roštěnec v Bruxxu.

IMG_20140425_210435

Na závěr jsem si neodpustil dezert, kterým byla tvarohová sedlina s čokoládovým krémem a zmrzkou. Chuťové i designové provedení takové kvality bych spíše očekával v podniku nejvyšší kategorie, a to včetně jiné ceny. Ale i ta je s ohledem na kvalitu servírovaného jídla nanejvýš příznivá a proto v mém případě určitě nezůstane jen u dvou návštěv. Máma byla spokojená. A já už mám zase chuť na mušle.

Bruxx, Náměstí Míru 9 / Praha 2 – Vinohrady, www.bruxx.cz

hneda

Kriterium Hodnocení
Obsluha Nevtíravá, příjemná, povědomá
Prostředí Národní dům
Jídlo Belgická kuchyně, mušle, hovězí, waterzooi
Cenová úroveň Střední, přiměřená
Příležitost pro návštěvu S bohyní, s mámou, na pivní speciál
Celkový dojem Velký a zatím naplněný potenciál

 

Irská ambasáda v centru Olomouce

Trvalo to dlouho. Trošku jsem doufal, že mi děvčata pomohou a nechají se k návštěvě Olomouce zlákat, aby mě nikdo nemohl nařknout z toho, že je tento příspěvek jednostranný, zaujatý a zatraceně pozitivní. Nestalo se tak, tudíž mi nezbývá než napsat post, který bude možná vypadat jednostranně, zaujatě a zatraceně pozitivně, ale já si za svým vždycky stojím. A vždycky si to můžete přece zkontrolovat sami.

DSC_0030

Black Stuff Irish Pub najdete vlastně ještě v olomouckém centru, v bezprostřední blízkosti novogotického dómu sv. Václava. Interiér se od roku 2003, kdy byl bar otevřen, neustále rozvíjí a nutno říct, že je čím dál více útulnější. Tomu přispívá i bohatá nabídka nápojů a drinků, samozřejmostí je téměř nevyčerpatelná zásoba whisk(e)y, která nemá konkurenci nejen na Moravě, ale troufnu si tvrdit, že i v Praze stěží najdete bar s širokou škálou single malt i blended whisk(e)y. V Black Stuffu to ale nakonec dotáhli tak daleko, že si je zástupci palírny Ardbeg, což je jedna z nejuznávanějších značek na světě patřící do portfolia skupiny Louis Vuitton Moët Hennessy (bohužel dámy, kabelečku si tady nekoupíte), vybrali jako první a jedinou ambasádu této značky v České republice.

DSC_0018

Na začátek návštěvy můžete vyzkoušet třeba nějaký signature drink, který vymyslel a s radostí Vám namíchá Michal Balzer nebo Marek Vybíral. Já si oblíbil třeba lehký letní Becher Spritz, pochopitelně postavený na bázi Becherovky.

DSC_0022

Občas se stane, že před Vámi přistane nějaké překvapení, i když u mě to byl asi úplatek ve formě dalšího signature drinku s názvem Shortie. Základ tohoto dryjáku tvoří právě whisky Ardbeg, která se řadí do skupiny „islay“, což zaručuje plnou až zemitou chuť, typicky nakouřenou a asi ne úplně akceptovatelnou pro každého konzumenta. Je to jako s olivami, do určitého věku zkrátka nechápete, jak to probůh může někomu vůbec chutnat. Potom se ve slabé chvilce necháte zlákat a už se oliv nebo whisky Ardbeg nikdy nezbavíte.

DSC_0036

Dámy se nemusí obávat, že by na ně v Black Stuffu nemysleli, já při pozvání většinou používám osvědčený kundolap Legendario – Elixir de Cuba, ale předpokládám, že slečny a paní častěji samy sáhnou po něčem míchaném, barevném a navoněném. Takové může být třeba i Mojito Cubaneo. Vévodí mu pochopitelně tříletá Havana (zvolit můžete verzi 0.4 nebo 0.6), máta a hlavně moje oblíbená Angostura. Vše se na rozdíl od toho mojita, které všichni znáte, servíruje s celými kostkami ledu (a pochopitelně s limetkovou šťávou a třtinovým cukrem).

DSC_0050

Na závěr se často nechám zlákat na kvalitní „šláftruňk“. Tentokrát jím byla desetiletá whisky z již několikrát zmíněné palírny Ardbeg. Na chuť bohatě postačí i malá porce, i tak ji kvůli výraznému aroma rašelinišť a nakouřenosti budete cucat déle než půllitr piva. A když jsme u piva, těch tu mají také spoustu, navíc, jedna pípa navíc neustále obměňuje speciály z českých pivovarů.

 Psát bych mohl ještě dlouho. Třeba o tom, jak fajn se sedí v křeslech u krbu. Nebo jak můžete na zimní zahrádce využít gril od Webera a udělat si na něm, co jen hrdlo ráčí. A nebo taky o tom, jak se do některých míst a za některými lidmi člověk rád vrací i po deseti letech. Zkuste se někdy zastavit v Olomouci a ochutnejte.

www.blackstuff.cz, 1. máje 19, 772 00 Olomouc, tel.: 774 697 909

hneda

Kriterium Hodnocení
Obsluha Svižní barmani a krásné ženy na place
Prostředí Většinu času útulné a poklidné, večer ale party
Jídlo Tady se hlavně pije
Cenová úroveň Střední
Příležitost pro návštěvu Posezení, večírek, grilování
Celkový dojem Awesome!!!

 

Foodparáda na sklonku léta

Přestože léto již téměř odeznělo a teploty většinu dní stěží šplhaly přes dvacet stupňů, pořadatelé festivalu Foodparade se trefili do počasí náramný způsobem, takže jsem si mimo dále popsaného zážitku z jídla úspěšně pořídil i lehkou spáleninu nosu. No co se dá dělat, když jsem místo houbaření v temných lesích zvolil návštěvu prosluněných zámeckých zahrad v Tróji, kde se konal druhý ročník zmíněného festivalu. A nutno říct, že se povedlo nejen počasí, ale i celkové provedení.

Hodně tomu nejspíš pomohl i náš brzký příchod kolem poledne, kdy se zatím netvořily větší fronty u stánků a člověk si mohl jídlo užít v klidu a soukromí jak u jednoho z mnoha stolečků, tak na dece ve stínu zámeckých stromů. Oproti narvanému Prague Food Festivalu zkrátka pohoda a romantika. Když už jsme u toho srovnávání s PFF, nabídka restaurací je na Foodparade sice možná o něco chudší, o to více ale dokáže překvapit.

IMG-20130909-WA0001

Začali jsme u stánku Burger Baru, kde bylo bezpochyby nejvíce lidí a nebylo se čemu divit. Brooklynský burger s hovězím masem, uzeným, sladkokyselým zelím a cheddarovou omáčkou byl totiž zmáknutý skvěle a když kuchař přeléval středně propečený kus hovězího rozpuštěným cheddarem, člověk si připadal, že musí mít slintavku.

DSC_1767

Kuchaři z „Kontíku“ podle vlastního vyjádření i mnoha praváků pečlivě naaranžovaných v jejich stánku na houby rádi chodí a zároveň dokázali, že s nimi dokáží velmi dobře pracovat. Zatímco telecí hřbet byl tak nějak standardně dobrý, hříbkové ragout se povedlo na výbornou a dodávalo jídlu skvělý šmrnc. Chuť lesa a hub bude s nadcházejícím podzimem jistojistě stále častější.

DSC_0001

Co nás ale potěšilo nejvíce, byla paní z restaurace La Gastronomia Ligure, která nám bez zaváhání vnutila tyhle úžasné fritované kalamáry na salátu z rukoly. Křupavá mořská potvora nikdy neurazí, tentokrát postrádala jakoukoliv tuhost a ač jsem u Středozemního moře už drahnou dobu nebyl, na momentík jsem se tam ocitnul.

DSC_1741

Co nelze opomenout je sladké. Foodparade ho nabízí spoustu, za všechny musíme uvést asi nejfotogeničtější desert, kterým podle popisu snad měl být netradičně servírovaný jahodovo karamelový cheesecake, ale sám nevím, jestli jsem ho v tom květináči našel.

Foodparade nás potěšilo. Užili jsme si jídlo, atmosféru a krásný den. Ve dvou jsme se nacpali do sytosti skvělých dobrot, stálo nás to ve dvou tisícovku a je potřeba říct, že ji určitě litovat nebudeme. Stejně jako super stráveného sobotního odpoledne v zahradách trojského zámku. Těšíme se napřesrok.